Původ zla

Boj dobra se zlem je věčným předmětem úvah člověka, málokdo si však uvědomuje, že jeho kořeny nejsou pozemské.

„Bůh je láska.“ (1 J 4,8) Jeho přirozeností, jeho zákonem je láska. Vždy tomu tak bylo a vždy tomu tak bude. Každý projev stvořitelské moci je výrazem nekonečné lásky. I dějiny velkého sporu mezi dobrem a zlem jsou od první chvíle, kdy vznikl v nebi, důkazem Boží neměnné lásky.

Vládce vesmíru netvořil své dobré dílo sám. Měl společníka, který mohl ocenit jeho záměr a sdílet s ním radost ze štěstí stvořených bytostí. „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha.“ (J 1,1.2)

Kristus, Slovo, byl jedno s věčným Otcem. Měl stejnou přirozenost, stejný charakter a stejný úmysl. „A bude mu dáno jméno: »Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje. «“ (Iz 9,5) Jeho „původ je odpradávna, ode dnů věčných“ (Mi 5,1).

Otec spolu se svým Synem stvořili všechny nebeské bytosti. „V něm bylo stvořeno všechno..., jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti.“ (Ko 1,16) Andělé jsou Boží služebníci, kteří vykonávají jeho vůli, ale Syn, „odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty“, který „nese všecko svým mocným slovem“ (Žd 1,3), je svrchovaným vládcem nade všemi.

Bůh si přeje, aby mu všechny bytosti sloužily z lásky. Touží po službě, která prýští z ocenění jeho charakteru. Netěší ho vynucená poslušnost. Všem dává svobodnou vůli, aby mu mohli dobrovolně sloužit.

Dokud všechny stvořené bytosti opětovaly jeho oddanou lásku, vládl v celém Božím vesmíru naprostý soulad. Žádny disharmonický tón nekalil dokonalou jednotu.

Tyto šťastné poměry se však změnily. Našel se někdo, kdo zneužil svobodu, kterou Bůh daroval stvořeným bytostem. Vmysli toho, koho Bůh hned po Kristu nejvíce poctil a kdo měl nejvyšší postavení mezi obyvateli nebe, se zrodil hřích. Lucifer, „jitřenky syn“ (Iz 14,12), byl svatý a neposkvrněný. „Toto praví Panovník Hospodin: Byl jsi věrným obrazem pravzoru, plný moudrosti a dokonale krásný. Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost.“ (Ez 28,12.14.15)

Kousek po kousku popouštěl Lucifer uzdu své touze po sebepovýšení. „Pro tvou krásu se stalo tvé srdce domýšlivým, pro svou skvělost jsi zkazil svoji moudrost.“ (Ez 28,17) „A v srdci sis říkal: »Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy..., s Nejvyšším se budu měřit.«“ (Iz 14,13.14) Ačkoli byl poctěn víc než ostatní andělé, opovážil se toužit po poctě, která náležela pouze Stvořiteli. Tento kníže andělů bažil po moci, která byla výsadním právem samotného Krista.

Dokonalý soulad nebes byl nyní narušen. Andělé v nebeské radě na Lucifera naléhali, aby se podřídil Bohu. Boží Syn mu představil dobrotu a spravedlnost Stvořitele a neměnný charakter jeho zákona. Kdyby se Lucifer od těchto principů odchýlil, zneuctil by tím svého Tvůrce a zničil by sám sebe. Avšak varování, daná v nekonečné lásce a milosti, vzbudila jen vzdor. Lucifer dovolil, aby jeho žárlivost na Krista nabyla vrchu, a stal se ještě rozhodnějším.

Král vesmíru k sobě svolal nebeské zástupy, aby v jejich přítomnosti vysvětlil skutečné postavení svého Syna a ukázal jeho vztah ke všem stvořeným bytostem. Boží Syn sdílel Otcův trůn a oba obklopovala sláva věčného Bytí. Svatí andělé se shromáždili okolo trůnu, „bylo jich na tisíce a na statisíce“ (Zj 5,11). Král před obyvateli nebe prohlásil, že nikdo jiný než Kristus nemůže plně pochopit jeho záměry a provádět pozoruhodné úmysly jeho vůle. Kristus měl rovněž použít Boží moc při stvoření země a jejích obyvatel.

BOJ V LUCIFEROVĚ SRDCI

Andělé radostně uznali Kristovu vládu a vyjadřovali mu svou lásku a hluboký obdiv. Lucifer se sklonil s nimi. Avšak v jeho srdci byl neznámý, krutý konflikt. Pravda a věrnost bojovaly se závistí a žárlivostí. Po určitou dobu se zdálo, že ho vliv svatých andělů strhl. Když vzhůru stoupaly písně chval, jako by duch zla mizel. Celou jeho bytostí prostupovala nevypravitelná láska. Jeho nitro se v lásce harmonicky spojilo s bezhříšnými bytostmi k uctívání Otce a Syna. Avšak jeho touha po nadvládě se opět vrátila a Lucifer se ještě více oddával své žárlivosti na Krista. Velké pocty, jichž se mu dostalo, v něm nevzbuzovaly žádnou vděčnost vůči jeho Stvořiteli. Byl hrdý na svou nádheru a toužil být rovný Bohu. Andělé si ho vážili a byl zahrnut slávou jako žádný z nich. Pouze Boží Syn měl vyšší postavení než on. Tento mocný anděl se však ptal: „Proč by měl mít Kristus nejvyšší moc?“

Lucifer zaséval ducha nespokojenosti mezi anděly. Po určitou dobu skrýval své záměry pod rouškou úcty k Bohu. Nenápadně zpochybňoval zákony, jimž byly podřízeny nebeské bytosti. Naznačoval, že andělé nepotřebují taková omezení, protože jejich vlastní moudrost je dostatečným vůdcem. Všechny jejich myšlenky jsou svaté, proto není možné, aby se mýlili, podobně jako se nemůže mýlit Bůh. Povýšení Božího Syna na stejnou úroveň s Otcem představil jako nespravedlnost vůči sobě. Kdyby se mu prý dostalo jeho oprávněného vysokého postavení, vzešlo by z toho velké dobro pro všechny nebešťany, protože jeho záměrem je zajistit všem svobodu. Luciferovy zákeřné a lstivé svody se u obyvatel nebe brzy setkaly s odezvou.

Přirozené postavení Božího Syna bylo od samého počátku vždy stejné. Mnohé anděly však zaslepily Luciferovy lži. Svou vlastní nedůvěru a nespokojenost vštěpoval do jejich myslí tak mistrně, že nepostřehli jeho záměry. Aby vzbudil rozkol a nespokojenost, představil Lucifer Boží úmysly ve falešném světle. Zatímco tvrdil, že je dokonale věrný Bohu, nabádal ke změnám, které je prý nutno udělat, aby byla zachována stabilita Boží vlády. Ačkoli tajně podněcoval neshody a vzpouru, snažil se vzbuzovat dojem, že jeho jediným cílem je prohloubit věrnost a chránit soulad a pokoj.

Přestože ještě nedošlo k otevřené vzpouře, mezi anděly nepostřehnutelně vzrůstal rozpor v pocitech. Někteří pohlíželi na Luciferova nařknutí příznivě. Byli rozmrzelí a nešťastní, nespokojení s Božím záměrem vyvyšovat Krista. Ale věrní andělé obhajovali moudrost a spravedlnost Božího rozhodnutí. Kristus byl Božím Synem, jedno s Otcem, dříve než byli stvořeni andělé. Vždy stál po Otcově pravici. Proč by tedy nyní mělo dojít k neshodû?

Bůh Lucifera dlouho snášel. Duch nespokojenosti byl novým, cizím, nevypočitatelným prvkem. Ani sám Lucifer nechápal, kam ho to táhne. Bůh se ho ve své nekonečné lásce a moudrosti snažil přesvědčit o jeho omylu. Ukázal mu, jaké důsledky by mělo setrvání v odporu. Lucifer uznal, že není v právu. Viděl, že „Hospodin je spravedlivý ve všech svých cestách, milosrdný ve všech svých skutcích“ (Ž 145,17). Pochopil, že Boží zákony jsou spravedlivé a že je má jako takové uznat před celým vesmírem. Kdyby to byl udělal, zachránil by sebe i mnohé anděly. Kdyby se byl ochotně vrátil k Bohu a spokojil se s postavením, které mu bylo v Božím velkolepém plánu určeno, byl by znovu dosazen do svého úřadu. Nadešel čas k definitivnímu rozhodnutí. Musí se podřídit Boří svrchované autoritě, anebo se postavit do otevřené vzpoury. Téměř se rozhodl k návratu, ale pýcha mu v tom zabránila. Přiznat, že se mýlil, to byla příliš velká oběť pro toho, kdo byl tak vysoce ctěn.

Lucifer poukazoval na Boží shovívavost jako na důkaz své vlastní převahy, známku toho, že Král vesmíru ještě přistoupí na jeho požadavky. Prohlašoval, že kdyby andělé pevně stáli na jeho straně, mohli by získat všechno, po čem touží. Oddal se cele široce koncipovanému odboji proti svému Tvůrci. Tak se stalo, že Lucifer, „nositel světla“, se  změnil v satana, „nepřítele“ Boha a svatých bytostí.

S pohrdáním odmítl snažné prosby věrných andělů a oznčil je za podvedené otroky. On už nikdy neuzná Kristovu svrchovanost. Rozhodl se, že se domůže cti, která by mu měla být dána. Těm, kdo se s ním spojí, slíbil novou, lepší vládu, za níž se budou všichni těšit svobodě. Velký počet andělů dal najevo svůj záměr přijmout ho za svého vůdce. Doufal, že získá na svou stranu všechny anděly, stane se rovný samotnému Bohu a všichni obyvatelé nebe ho budou poslouchat.

Věrní andělé naléhavě vyzývali satana a jeho stoupence, aby se podřídili Bohu. Upozorňovali je na to, že jejich odpor bude mít osudové důsledky. Varovali všechny, aby nedopřávali sluchu Luciferovým lstivým argumentům, a naléhali na něho i na jeho přívržence, aby bezodkladně vyhledali Boží přítomnost a uznali, že se dopustili omylu, když zpochybňovali Boží moudrost a autoritu.

Mnozí byli připraveni činit pokání ze své nespokojenosti a prosit Otce a jeho Syna, aby je znovu zahrnuli svou přízní. Lucifer však nyní prohlásil, že andělé, kteří se s ním spojili, zašli příliš daleko, než aby se mohli vrátit. Bůh by jim neodpustil. Pokud jde o něj, je rozhodnut už nikdy neuznat Kristovu autoritu. Zbyla jim jediná možnost: hájit svou svobodu a násilím získat práva, která jim nebyla přiznána.

VYHOŠTĚN Z NEBE

Bůh satanovi dovolil, aby pokračoval ve svém díle, dokud duch nespokojenosti neuzrál do aktivní vzpoury. Bylo nutné, aby se jeho plány plně rozvinuly, aby všichni mohli vidět jejich pravou podstatu. Boží vláda nezahrnovala pouze obyvatele nebe nýbrž i všechny světy, které stvořil. Lucifer soudil, že kdyby se mu podařilo strhnout do vzpoury anděly, mohl by do ní vtáhnout také všechny světy. Všechny jeho činy byly tak záhadné, že se dala stěží rozpoznat skutečná povaha jeho působení. Dokonce ani věrní andělé nebyli s to plně prohlédnout Luciferův charakter či pochopit, kam vede jeho činnost. Všechno jednoduché obestřel tajemstvím a i ty nejsrozumitelnější Boží výroky mistrně překroutil. A jeho vysoké postavení dodávalo jeho výkladům na účinnosti.

PROČ JEJ BŮH NEZNIČIL?

Bůh mohl použít jen takové prostředky, které se shodují s pravdou a spravedlností. Satan mohl používat to, co Bůh nemohl – pochlebování a klam. Proto bylo nutné před obyvateli nebe a všech světů prokázat, že Boží vláda je spravedlivá a jeho zákon dokonalý. Satan předstíral, že mu jde o dobro vesmíru. Všichni musí poznat pravou povahu uchvatitele. Musí mu být dán čas, aby se sám představil svými zlými skutky.

Satan prohlašoval, že veškeré zlo je výsledkem Boží správy. Jeho záměrem je zdokonalit Boží zákony. Proto mu Bůh dovolil, aby předvedl povahu svých požadavků a ukázal, jak budou fungovat změny v Božím zákoně, které navrhl. Jeho vlastní dílo ho musí odsoudit. Celý vesmír musí vidět podvodníka bez masky.

Nekonečná Moudrost nezničila satana dokonce ani poté, co byl vyhoštěn z nebe. Oddanost stvořených bytostí musí vyvěrat z přesvědčení, že Bůh je spravedlivý a laskavý. Obyvatelé nebe a světů by tenkrát v záhubě satana nerozpoznali Boží spravedlnost. Kdyby byl okamžitě zahlazen, někteří by mohli sloužit Bohu ze strachu místo z lásky. Vliv podvodníka by nebyl zcela zlikvidován a ani duch vzpoury by nebyl úplně vykořeněn. Pro věčné dobro celého vesmíru musí satan plněji rozvinout své principy, aby bylo možno vidět jeho útoky proti Boží vládě v pravém světle a aby už nikdy nemohla vzniknout pochybnost o Boží spravedlnosti a neměnnosti jeho zákona.

Satanova revolta měla být navždy ponaučením pro vesmír – stálým svědectvím o povaze hříchu a jeho strašných následcích. Dějiny tohoto pokusu o vzpouru tak měly být pro všechny svaté bytosti trvalou zárukou, že budou uchráněny před nepochopením pravé podstaty přestoupení.

„Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímy.“ (Dt 32,4)